Jeskyně Hoq: výstup, nápisy a co v nich stojí

Výstup k jeskyni Hoq není to zajímavé na celé věci, a přesto vám o něm bude vyprávět každý, kdo ho absolvoval. Je strmý, bez stínu, po sypkém vápenci, a asi ve dvou třetinách cesty přijde místo, kde to vypadá, že stezka míří do holé skalní stěny. Pak se ze stěny vyloupne otvor snad třicet metrů široký a teplota klesne zhruba o deset stupňů.

Co je to za jeskyni

Hoq zasahuje zhruba tři kilometry do skalního srázu za severovýchodním pobřežím. Většina návštěvníků projde přibližně první kilometr — právě tam jsou krápníkové útvary i archeologické nálezy.

Je to vápencová jeskyně na ostrově, který z velké části tvoří vápenec vyzdvižený z moře, a dělá to, co takové jeskyně dělají: stalaktity, stalagmity, sloupy tam, kde se obojí potkalo, sintrové náteky stékající po stěnách ve zkamenělých závěsech. Některé útvary jsou obrovské. Hluboko uvnitř je jezírko a v období dešťů tudy protéká řeka.

Nic z toho ale není důvod, proč na Hoqu záleží.

Nápisy na stěnách

V letech 2000 a 2001 našly belgické a ruské týmy, které jeskyni dokumentovaly, nápisy. Nikoli pár kusů. Přes dvě stě textů a kreseb, vyrytých a namalovaných na stěnách a na ulomených stalagmitech, v celé škále písem, která se téměř přesně kryje s obchodní sítí Indického oceánu v pozdní antice.

Většina je v indických písmech, hlavně v bráhmí. Je tu jihoarabské písmo, je tu etiopské, je tu řečtina a je tu i nejméně jeden palmýrský text z území dnešní Sýrie. Většina se datuje někam mezi první a šesté století našeho letopočtu.

To, co v nich stojí, je většinou zcela všední — a právě proto jsou mimořádné. Jsou to jména. Muž zaznamenává, že tu byl. Někdy otcovo jméno, někdy domovský přístav, občas loď. Jsou tu kresby plavidel. Je tu dřevěná tabulka, ponechaná v jeskyni a nalezená neporušená, popsaná v bráhmí.

Byli to námořníci. Přistáli u ostrova uprostřed monzunové plavby, vyšli do kopce k jeskyni, napsali si na stěnu jména — a pak nejspíš většina z nich plula dál. Jeskyně je nejbohatší dochovaný doklad o tom, kdo se před dvěma tisíci lety skutečně pohyboval po západní části Indického oceánu, a existuje proto, že jeskyně je tmavá a suchá a nikdo ji nepřemaloval.

Sokotra se objevuje v Periplu Erythrejského moře, řecké kupecké příručce z prvního století, pod jménem Dioscurida, s poznámkou, že ji obývalo smíšené obyvatelstvo Arabů, Indů a Řeků. Dlouho to byla jen řádka v textu. Hoq je totéž tvrzení, ale sepsané těmi lidmi samotnými.

Cesta tam a vstup dovnitř

Nástup je od pobřežní silnice na východní části standardního okruhu, obvykle týž den jako Arher a jeho duny — a je to milosrdné pořadí: nejdřív jeskyně, dokud je chladněji, potom pláž.

Kromě vlastního průvodce vás bude doprovázet i místní průvodce z nedaleké vesnice. Není to dobrovolné a není to formalita. Přístup do jeskyně je ošetřen dohodou s místní komunitou, poplatek ji podporuje a průvodce ví, kde jsou archeologické nálezy a kam nemáte šlapat.

Rod Waddington from Kergunyah, Australia · CC BY-SA 2.0

Vezměte si čelovku, ne telefon. Vody si vezměte víc, než si myslíte, protože výstup je horký a jeskyně ne. Obujte si boty, které opravdu drží: dno je nerovné a místy mokré a kluzké. Nejsou tu zábradlí, chodníky, osvětlení ani cedule — a právě v tom je kouzlo i důvod, proč se pohybovat pomalu.

Co nedělat

Nedotýkejte se nápisů. Nedotýkejte se ani krápníků, i když z jiného důvodu: kožní maz zastaví růst stalaktitu v místě dotyku.

Nic si neberte. Úlomky ulomených stalagmitů na dně jsou součástí lokality a na některých z nich je písmo.

Než začnete fotografovat archeologické nálezy, zeptejte se, a nepoužívejte na ně blesk. Průvodce vám řekne, co je dovoleno; pravidla existují proto, že jde o archeologickou lokalitu, která shodou okolností nemá plot.

Jak zapadá do cesty

Hoq leží na východní části okruhu a přirozeně se pojí s dunami a pobřežím. Pokud vás na ostrově láká spíš historie než botanika, je to nejdůležitější zastávka na Sokotře a zaslouží si víc než uspěchanou hodinu.

Širší okruh jeskyní a kaňonů, včetně Digubu na jihu a sladkovodních tůní u Kalysanu, vede přes jeskyně a kaňony. Standardní okruhy, které Hoq zahrnují, najdete v našich expedičních balíčcích, a archeologie navazuje na delší obchodní dějiny ostrova v kulturních průvodcích.

Upozornění k časovým údajům

Výstup najdete popsaný jako cokoli mezi pětačtyřiceti minutami a dvěma hodinami jedním směrem. Nikdo nezveřejnil naměřený údaj a rozpětí, které se na internetu cituje, není ani tak dokladem neshody jako spíš dokladem toho, že to nikdo nezměřil. Počítejte se třemi až čtyřmi hodinami od začátku do konce, na místě se zeptejte průvodce a čísla na stránkách provozovatelů berte jako přibližná, ne jako jízdní řád.

Ostatní jeskyně

Hoq je ta, která se navštěvuje, ale není jediná. Sokotra je vápenec a vápenec se rozpouští.

Digub na jižní straně je prostornější a mnohem snáz dostupný: místo výstupu krátká procházka, široký vchod a dóm s mohutnými sloupy. Je to jeskyně, kterou zvolíte, pokud je výstup k Hoqu pro někoho ve vaší skupině nad síly, a často se spojuje s jižními plážemi.

Hardscarf · CC BY-SA 4.0

Dahaisi se objevuje na delších itinerářích na východě a je vskutku rozlehlá. Návštěvníků má velmi málo, mimo jiné proto, že cesta k ní spolkne většinu dne.

Dalších je mnohem víc. Náhorní plošina je jimi provrtaná, většina z nich není pojmenovaná na žádné mapě, kterou seženete, a slušná část nebyla nikdy pořádně zdokumentována. Jeskyňáři na ostrově pracují s přestávkami od 90. let 20. století a s průzkumem nejsou zdaleka hotovi.

Proč jeskyně uchovala to, co ostrov nezachoval

Stojí za to se ptát, proč jsou nápisy v jeskyni, a ne v přístavu, kde námořníci ve skutečnosti přistáli.

Část odpovědi zní, že jsou nejspíš na obou místech — jen ty přístavní se nedochovaly. Pobřežní lokality eroduje moře, pohltí je zástavba, rozeberou se na stavební kámen. Jeskyně pár set metrů vysoko ve skalní stěně, suchý dóm, do kterého nemá nikdo důvod chodit a ze kterého se nedá odnést nic cenného, je asi to nejlepší archivní prostředí, jaké si antický text může přát.

Druhá část odpovědi zní, že ten výstup mohl být smyslem celé věci. Jeskyně nad místem přistání, dosažitelná výstupem, se sladkou vodou uvnitř, je přesně ten typ místa, které si lidé označí. Několik textů působí spíš votivně než mimochodem a zvlášť dřevěná tabulka vypadá jako něco záměrně zanechaného, ne jako nápis načmáraný cestou.

Nikdo to neví jistě. Ta nejednoznačnost je poctivá a je zajímavější než úhledná odpověď.